AROMAFAUNA

AROMATERAPEUTICKÉ VETERINÁRNÍ PŘÍPRAVKY

Igor, Marta a Lajla

19.07.2018

Igor, Marta a Lajla

   Asistenční psi se pomalu dostávají do povědomí veřejnosti. I když lidé mají zatím většinou jen trochu nejasnou představu o tom, co dovedou. Že podávají věci, otevírají dveře nebo pomáhají při svlékání a oblékání páníčka. Jaké je to ale v praxi, co předchází pořízení speciálně vycvičeného psa, jaké nároky jeho pořízení klade na majitele a jaký je největší přínos plynoucí ze soužití s asistenčním psem?

 

   Rád bych vám to alespoň trochu poodhalil na příběhu jednoho našeho klienta, pana Igora. V posledním roce k němu jezdím pravidelně, protože jsme pro něj cvičili asistenčního psa, kříženku zlatého retrívra Lajlu. Nejdříve, v průběhu výcviku, bylo náplní mých návštěv postupné seznamování Igora s Lajlou, po předání Lajly na návštěvy jezdím kvůli podpoře jejich vzájemného sžívání a hledání společné řeči. Vzhledem k tomu, že nedávno byli Igor a Lajla spolu čtvrt roku, a za tu dobu už se určitě z velké části sžili,  připadalo mi příhodné toho využít a zeptat se ho, jak sžívání probíhalo a jak jde jejich život teď.

 

   Pan Igor je kvadruplegik. Po havárce na motorce před 30 lety zůstal na vozíku. Od té doby si bez pomoci druhého vlastně nic není schopen udělat. Díky elektrickému vozíku, na kterém se pohybuje, je trochu soběstačnější, ale i tak potřebuje 24 hodinovou péči. Žije s manželkou, paní Martou, která s ním musí být v podstatě celý den, protože je odkázaný ve všem jen na ni. A z toho plynuly, na samém začátku, ještě než o vycvičení asistenčního psa vůbec požádali, obavy celé Igorovy rodiny: Bude pořízení asistenčního psa přínosem, pomůže Igorovi v jeho postižení, odlehčí alespoň částečně asistenční pes paní Martě v péči o Igora, nebo pro ní bude pes spíš přítěží, protože velká část péče o něj bude jistě na ní?   Nakonec se společně rozhodli  to risknout, a o asistenčního psa požádat.

 

   Pro Igora jsme vybrali retrívřici Lajlu, a ta se mu od jejich prvního setkání v listopadu roku 2016 zalíbila a vzájemně si padli do oka. Je to takový psí medvídek, s velice huňatou srstí,  komunikativní, nenáročná a sebevědomá psí slečna. K lidem je přítulná, je ráda středem pozornosti a většina lidí si jí rychle oblíbí. Stačí jí málo k tomu, aby byla spokojená, je klidná, nikdy není stresovaná a je pořád veselá. Ale je i tvrdohlavá a svéhlavá, občas se zasekne a to pak s ní pohne spíš dobré slovo a neústupnost, než nějaký nátlak. V průběhu devítiměsíčního výcviku se Igor s Lajlou pravidelně vídali a zůstávali spolu stále déle, chodili na procházky a Lajla si zvykala na svůj budoucí nový domov i se psím kamarádem, šestiletým teriérem Endym.

 

   Po dokončení Lajlina výcviku a jejím předání panu Igorovi, ke kterému došlo v červenci loňského roku, nastalo nejdůležitější a nejnáročnější období jejich společného života. Pan Igor musel co nejrychleji najít cestu, jak se s Lajlou domluvit, a tenhle způsob komunikace zažít tak, aby přicházel podvědomě, aby o něm nemusel dlouho přemýšlet. Lajla se zas musela rychle naučit porozumět tomu způsobu komunikace a pochopit, co její nový páníček v každé chvíli potřebuje. Už se totiž nesetkávali jen na občasných procházkách a návštěvách doma, po kterých si oba od sebe mohli odpočinout a věci si srovnat v hlavě. Teď už spolu museli být po celý den, zažívat společně únavu z dlouhé přítomnosti toho druhého i konflikty plynoucí z různých nedorozumění.

 

   Nastalo několikaměsíční období, kterým prochází všichni noví majitelé asistenčních psů. Na začátku sžívání je pes ještě naladěn na komunikaci trenéra, je zvyklý jí číst a reagovat na ní, a stejný způsob komunikace očekává i od klienta. Tak proběhne několik prvních týdnů společného soužití, pes zachytává střípky známé komunikace, reaguje na ně a celkem hezky spolupracuje. Jenže po čase pes zjistí, že těch srozumitelných kousků komunikace je stále málo a že je pro něj vysilující je pořád v novém páníčkovi hledat. A zkusí se vydat svou cestou. Vypadá to, jako by poslouchal stále míň.

 

   U Igora a Lajly tahle krize nastala v druhém měsíci společného soužití. Zrovna odjeli spolu s ostatními majiteli asistenčních psů na rekondičně integrační pobyt Ligy vozíčkářů v Poslově mlýně. Tam sice společně cvičili a získávali různé nové informace, ale pan Igor také viděl, jak spolupracují starší asistenční psi se svými majiteli, a začal propadat pocitu, že on to nikdy nezvládne. S tímhle pocitem odjel z rekondice a následujících čtrnáct dnů bylo nejhorším obdobím jejich sžívání. Navíc v téhle době byla Lajla víc navázaná na Igorovu manželku Martu než na něj, protože paní není postižená a je tím pádem pro psa prostě výraznějším elementem než její manžel. Ale pan Igor byl důsledný a nevzdal to. Trval na svém, zkoušel se s Lajlou domluvit stále znovu a znovu. A věci se začaly měnit.

 

   Lajla začala nový způsob komunikace chápat. Postupně se naučila aktivně s Igorem spolupracovat, pochopila, že iniciativu musí převzít ona, že Igor nemá takové možnosti, na jaké byla zvyklá dřív. Že už nemůže jen plnit povely a čekat na radu, co má udělat, ale že musí aktivně hledat to, co je nejlepší, aby v dané chvíli pro Igora udělala. Třeba při obyčejném přisednutí k vozíku. Při výcviku byla zvyklá si sedat tak, jak jsme si mysleli, že to bude pro klienta nejlepší. Ale teď  už Lajla pochopila, že si musí sama vybírat místo, kam přisednout, aby se určitá věc dala co nejlíp udělat. A Lajla se začala i víc orientovat na Igora, už nebyla paní Marta u ní tou první, začal se jím stávat Igor. Postupně se paní Marta stala partnerkou ke hře, zatímco Igor je opora a průvodce, její vůdce v tom nejlepším smyslu slova, na kterého se může kdykoli spolehnout a on na ni. Igor si podle vlastních slov uvědomuje, že jak se bude on chovat k Lajle, bude se i ona chovat k němu. Že to platí, i když je to vycvičený asistenční pes, bez toho to nejde. Lajla není stroj, není zlomená, je vycvičená.

 

   Spolehlivosti si teď Igor na Lajle cení úplně nejvíc. Venku na procházce se nemusí ničeho bát, žádné problémy nehrozí, Lajla nikam neutíká, za psy, ani neotravuje cizí lidi. Igorovi je příjemné, že se lidé na ulici na Lajlu ptají, dokonce mu jí závidí, jak je vycvičená, milá, hodná a krásná. Takže při té mojí návštěvě vlastně jediné, co jsme potřebovali docvičovat, bylo zrychlení přivolání. Ne, že by neposlouchala, ale občas se někde na procházce začuchala na delší dobu, než se dalo tolerovat. Přivolání jsme společně přecvičili a věřím, že v krátkém čase spolu zvládnou k Igorově spokojenosti i to.

 

   Lajla teď není jen skvělá společnice, v mnoha ohledech Igorovi pomáhá. Nahrazuje mu ruce. Otvírá mu dveře, podává věci spadlé na zem, vyndává věci ze skříněk a zásuvek, pomáhá mu při svlékání. Některé ty dovednosti Igor opravdu využívá, jiné trénují proto, aby je Lajla nezapomněla, kdyby se někdy v budoucnu přeci jen hodily. Lajla je i zkušená terapeutka. Trpělivě leží vedle svého páníčka, zahřívá ho, sama vycítí, kterou část těla je právě nejdůležitější prohřát, nechá se drbat, spolu si povídají, uvolňují se a je jim dobře. Pan Igor má občas problémy s dýcháním. Aby dýchání cvičil, Lajla mu položí hlavu na hruď a on pak musí dýchat i přes tu zátěž. Těžko na cvičišti, lehko v boji. Občas líže Igorovi bolavá místa, spastická nebo proležená. A začíná být citlivá na Igorův zdravotní stav, kontroluje ho. I když jsou třeba Lajla s Martou ve druhé místnosti, chodí Igora kontrolovat. Chodí ho kontrolovat i při koupání do koupelny a když jsou zavřené dveře, sedí před dveřmi a čeká na Igora. Prostě podvědomé hlídání začíná fungovat.

 

   Oba, Marta s Igorem zdůrazňují, že Lajla, je ze všeho nejvíc psychickou pomocí. Představuje uklidnění pro Igora, a tím přináší zlepšení somatických potíží. Igor se tolik nevěnuje sobě, přenáší pozornost jinam. Jistota venku, opora venku, Marta  se nemusí o Igora bát, když jdou sami s Lajlou ven, nebo naopak, když sami zůstanou doma. A protože Igor je obecně víc v pohodě, je to ulehčení i pro Martu. A díky tomu je mezi Martou a Igorem i méně běžných manželských konfliktů.

 

   Přesto, že my trenéři asistenčních psů máme své vlastní psy, a víme a cítíme, co pro nás znamenají a dělají, jak ve fyzické oblasti, tak v oblasti psychiky, zřejmě si ani po létech práce s nimi a hromadě předaných psů ještě dobře neuvědomujeme, co takový pes znamená pro člověka, který žil aktivním životem mladého člověka, měl rád sporty, hrál na kytaru, a úraz ho v momentě připoutal na vozík.  Odstřihnul ho od všech těch věcí, které rád dělal. Pak prožil třicet let na vozíku bez možnosti se těmi věcmi zabývat. A najednou ten pes mu cosi z toho, o co přišel a s čím se  nikdy úplně nesmířil, tak cosi z toho mu ten pejsek pomáhá vrátit. Najednou Igor může jít s někým ven, najednou zase může něco velmi smysluplného sám dělat. Takže ten prospěch v psychické oblasti je možná mnohem větší než se dá popsat a než  si vůbec dovedeme představit.

 

Přeji Igorovi, Martě, Lajle a Endymu co nejvíc štěstí do dalšího společného života.

 

Ivan Benda,

vedoucí programu výcviku asistenčních psů v Lize vozíčkářů.