AROMAFAUNA

AROMATERAPEUTICKÉ VETERINÁRNÍ PŘÍPRAVKY

Co není noční můrou trenéra asistenčních psů

14.01.2016

Co není noční můrou trenéra asistenčních psů

Když chodíme po městě s pejsky označenými dečkou „ve výcviku“, lidé se s námi často dávají do řeči, obdivují práci pejsků i práci naší, a většina z nich se po chvíli zeptá, jak se nakonec dokážeme s vychovaným a vycvičeným psem rozloučit a předat ho klientovi? To že by oni nesvedli, to by nedokázali, mít mladého psa tři čtvrti roku u sebe, pracovat s ním, zvyknout si na něj, sžít se s ním a pak se ho vzdát. Když dostanu takovýhle dotaz, vždycky znovu mi na chvilku bleskne hlavou, jestli přece jen nemají pravdu, jestli mě to občas netrápí víc, než je zdrávo. Ale nakonec jim znovu vysvětlím, jak je to doopravdy.

 

Ve skutečnosti jsou trenéři na dočasný pobyt psích svěřenců u nich zvyklí. Každý se tu situaci kdysi, při výcviku svých prvních psů, naučil zvládat. I když i teď, po létech praxe, po složené závěrečné asistenční zkoušce oba, trenér i pes, cítíme, že něco končí a něco se změní. I když večer před předáním psa klientovi si říkám: „tak dneska jdeme na poslední společnou procházku, zítra už půjdeš na procházku s novým páníčkem“. I když většina psů předem vycítí, že nějaká změna přichází, že od  složení zkoušek se k němu trenér chová tak nějak jinak, že už ho najednou nebere jako dospívající štěně, ale jako psího profesionála, s kterým už společně něco prožili a  který je připraven vyrazit sám do světa.  I když kdyby bylo po našem, nechali bychom si je všechny, chlupáče, protože ze všech těch psích puberťáků nakonec vychováme dobré psy a taková velká smečka by byla skvělá. Ale nesmíme se tomu poddávat, od toho tu nejsme. Musíme při tom všem myslet na klienty a těšit se už předem z toho, jak to asi bude novému páníčkovi s pejskem fungovat a co dobrého do života jim to oběma přinese.

 

A to je právě ono: horší než rozloučení s vycvičeným psem, je pro nás pomyšlení, jak se klient dokáže s pejskem sžít, jak si spolu porozumí a jestli jim co nejdřív začne všechno klapat. Doma tomu říkáme: „je to jako vdávat dceru“ a podle mě je to docela dobré přirovnání. Ze zkušenosti víme, že tohle je při pomoci lidem prostřednictvím asistenčních psů největším problémem.

 

Hodně nových klientů má podvědomou představu, že v psovi dostanou novou kompenzační pomůcku, která, když byla jednou pro ně připravena, se už nebude dál měnit a bude jim sloužit stále stejně. Ale to není pravda, pes je živou bytostí. A i když prošel všestranným výcvikem, když jsme se ho snažili co nejlépe stabilizovat a připravit na všechny možné životní situace a když na závěr složil náročnou zkoušku, vedle nového páníčka bude dál žít svůj život a bude se stále vyvíjet.

 

Proto výcvik psa není jednou pro vždy ukončený proces a vycvičený pes není naprogramovaný stroj. Soužitím se svým novým člověkem se pes buď zlepšuje, nebo naopak převáží vnitřní útlum a pes naučené věci zapomíná a jeho chování se mnění k horšímu. Žádný pes nezůstane delší dobu na stejné úrovni, stejně jako člověk. Buď zraje, nebo uvadá.

 

Než tohle klient opravdu pochopí a dostane se mu to pod kůži tak, aby na to nemusel pravidelně myslet, ale podvědomě s tím počítal a jednal podle toho, každý klient zažije větší či menší krizi vztahu se psem. U někoho přijde po pár týdnech soužití, u někoho později, ale téměř nikomu se v nějaké podobě nevyhne. A je na člověku, jak rychle tu situaci dokáže přejít a jejich vztah stabilizovat. Jen na něm. Pes zůstane psem a nikdy člověku žádné naschvály dělat nebude, i když to z lidského pohledu někdy tak vypadá.

 

Ale pak se začnou věci lepšit, ti dva si konečně porozumí, a to je pro nás ten pravý výsledek...a odměna. Možná to je trochu patetické, ale tak to je. Takže ta trocha patosu v naší práci je o kousek jinde, než si většina lidí myslí.

 

Ivan Benda