AROMAFAUNA

AROMATERAPEUTICKÉ VETERINÁRNÍ PŘÍPRAVKY

Jak v praxi fungují práva lidí s asistenčními psy.

30.06.2016

Jak v praxi fungují práva lidí s asistenčními psy.

 

   V polovině dubna tohoto roku vydala ombudsmanka prohlášení, v kterém vyjádřila snahu o přijetí zákona, který by souhrnně upravil práva osob se zdravotním postižením, využívajících psa se speciálním výcvikem. Přínosem takového zákona by byla především úplná vymahatelnost práv majitelů asistenčních psů, i soudní cestou. Při četbě té zprávy nás napadlo - jaká je vlastně současná praxe života se speciálně vycvičeným psem, na veřejnosti?

 

  Obecnou úpravou, která se touto oblastí zabývá, je Doporučení veřejného ochránce práv pro přístup vodicích a asistenčních psů do veřejných prostor č. 31/2010/DIS/JKV, které mimo jiné říká:…pes speciálně vycvičený pro doprovod osoby se zdravotním postižením je její nepostradatelnou součástí a umožňuje jí plně uplatňovat právo na volný pohyb, samostatnost a nezávislost. Zajištění přístupu speciálně vycvičených psů do veřejných prostor je nutné pro realizaci práva nebýt diskriminován, jakož i dalších práv osob se zdravotním postižením.“ Tenhle text ostatně mají i majitelé námi vycvičených psů na rubu „služebních průkazů“ svých asistentů, aby byl v případě potřeby kdykoli k dispozici.

 

   A těch potřeb je Bohu žel stále ještě dost. Realizace výše zmíněných práv je totiž převážně na vůli jednotlivých lidí, a tak hlavě tam, kde se s asistenčními psy nesetkávají příliš často, bývají zpočátku problémy. Zejména v prodejnách potravin a restauracích někdy klienti dost tvrdě narazí, setkají se i s hrubým odporem. Pokud se o takových případech dozvíme, snažíme se je v rámci možností řešit, a ku podivu často s dobrým výsledkem. Takže to klidně berte i jako výzvu, podobné případy nám do Ligy oznamte a uvidíme, co v konkrétní věci půjde udělat.

 

   Dál, Hygienická vyhláška Ministerstva zdravotnictví z 30. 3. 2004 v § 49 odstavci 1 písmenu h) říká:    „Vstupovat do konzumační části provozovny můževodicí pes doprovázející nevidomou osobu a pes speciálně vycvičený pro doprovod osoby s těžkým zdravotním postižením. Vstup ostatních zvířat do konzumační místnosti provozovny, která poskytuje služby v rámci hostinské živnosti, je možný jen se souhlasem provozovatele.“ Tedy explicitně vyjádřeno, asistenční pes může do restaurace bez souhlasu provozovatele.

 

  O problémech s přístupem asistenčních psů do škol a školek nemáme od klientů žádné zmínky, naopak jsou přijímáni jako zpestření výuky a uklidňující prvek. Vyskytují se spíš problémy s přístupem vodících psů do škol pro nevidomé.

 

  Takzvané „vodítkové vyhlášky“ v různých městech, které obecně upravují možnosti volného pohybu psů na veřejnosti a případně povinnost nosit košík, většinou pracovní psy ze své působnosti vyjímají a s uplatňováním tohoto principu nebývá problém.

 

   Pobyt asistenčních psů ve zdravotnických zařízeních upravuje zákon 372/2011 O zdravotních službách v § 30 odstavci 3: „Pacient se smyslovým nebo tělesným postižením, který využívá psa se speciálním výcvikem, má právo s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav na doprovod a přítomnost psa u sebe ve zdravotnickém zařízení, a to způsobem stanoveným vnitřním řádem tak, aby nebyla porušována práva ostatních pacientů.“ A velmi často to tak opravdu funguje. Zdravotnická zařízení většinou asistenční psy akceptují, v případě hospitalizace klienta se personál i předhání v možnosti se o psa pomáhat starat a využívat ho jako vítanou canisterapeutickou návštěvu.

 

V medicínské oblasti bývají největší problémy v některých lázeňských ubytovacích zařízeních, kde se snaží klienty s asistenčními psy odmítat. Je to pravděpodobně dáno ponejvíce názorem dobře platící arabské klientely, která ovšem považuje psy za nečistá zvířata a odmítá s nimi pohývat pod jednou střechou. Nejjednodušším řešením je změnit ubytovací zařízení, jinde vás rádi přijmou.

 

   Pokud je majitel asistenčního psa odvážen sanitkou, záchranné služby většinou o asistenčních psech vědí a berou je s sebou do sanitky. Ale pozor - vždycky musí být asistenční pes označen dečkou. Jinak jsou naopak záchranáři vůči psům velice obezřetní a mají právo dokonce odložit ošetření, dokud není pes odveden. Toto chování záchranářů mohu z vlastní zkušenosti potvrdit a musím říct, že má oporu v etologii psa, protože necvičený pes může takovou situaci vyhodnotit jako ohrožení a začít bránit.

 

   V dopravě je pozice asistenčních psů přímo zmíněna například ve Smluvních přepravních podmínkách českých drah pro veřejnou osobní dopravu v kapitole XIII:  „Vodící pes nevidomého držitele průkazu ZTP/P, asistenční pes a služební pes policisty může být přepravován ve vlaku bez nasazeného náhubku, nesmí však být přepravován na sedadle a musí být držen na vodítku nakrátko. Vodící psy nevidomých držitelů průkazu ZTP/P asistenční psy a služební psy policistů při plnění úkolů podle zákona o Policii ČR, nelze z přepravy vyloučit ani odmítnout jejich přepravu.“  Podobně se k přepravě asistenčních psů staví i ostatní železniční dopravci a opravdu to u nich funguje. Jezdit teď psi mohou i Pendolinem, kde to nebylo po dlouhou dobu možné.

 

   Víc problémů zaznamenáváme ale u autobusových dopravců, kde si často řidiči přivlastňují právo rozhodování, jestli pes bude moci jet nebo ne, a případně alespoň požadují, aby měl i asistenční pes košík. Řadí se tak na úroveň kapitánů letadel, kteří opravdu mají poslední slovo v povolení vzít psa na palubu. Jednotlivé letecké společnosti tuto možnost mají opět upravenou individuálně, většinou to představuje dlouhé vyjednávání po dlouhou dobu před letem, posílání různých dobrozdání a dokumentů, a ani pak nebývá výsledek jistý. Jedna klientka nakonec létá raději bez psa, aby náhodou nebyla na poslední chvíli vystavená nátlaku dát ho ve schránce do zavazadlového prostoru, jiná jela do Afriky raději lodí, aby psa mohla bez problémů vzít s sebou. Když jsem byl před několika lety v Anglii na světovém kongresu trenérů asistenčních psů, přiletěli tam z těchto důvodů účastnící z celého světa bez psů, což působilo na takové akci dost komicky a všechny semináře to posunulo do teoretické roviny.

 

   Pro úplnost ještě uvedu, jak je upraven pohyb psů v lese, podle zákona 449/2001 o myslivosti, protože o tom se vede mezi majiteli psů hodně diskusí, a Bohu žel každý rok jsou v ČR zastřeleny tisíce psů, mnohdy naprosto zbytečně. Zákon říká, že v honitbě (nejen v lese, ale i na lukách a v polích) musí být pes pod vlivem vůdce (psovoda). Tedy nikoli na vodítku, jak často myslivci tvrdí. Psa, který pod vlivem psovoda není pak může zastřelit jen myslivecká stráž, a jen pokud štve zvěř, jestliže je to dál než 200 metrů od posledního plotu. Naopak, psa v honitbě nesmí v žádném případě usmrtit, pokud jde o: „...psy ovčáckých a loveckých plemen, psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební.“ Takže asistenčního psa by neměli zastřelit ze dvou důvodů, je to jednak pes „zdravotnický“ a zadruhé většinou loveckého plemene. Ale prosím, nesázejte na to, mějte v přírodě své psy neustále pod kontrolou, dodržování tohoto ustanovení zákona ze strany myslivců je velice nejisté.

 

   Asi nejdůležitějším zákonným vodítkem lidského konání v naší republice je článek 2 odstavec 4  Ústavy České republiky, kde se uvádí: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Tolik základní zákon. Ale nad všemi zákony by měla stát morálka, zákony by měly být jen jejím minimem. Proto připomínám majitelům psů obecně, těch asistenčních zvlášť - majitel vždycky a za všech okolností zodpovídá za svého psa. Hezky a jednoduše to říká zákon o myslivosti: „Pes má být pod vlivem psovoda.“ Prosím, dodržujte to vždy pro pohodu svoji i svého psa. K tomu vám přeji hodně štěstí.

 

Ivan Benda